čtvrtek 22. února 2018

Přečteno - válečné romány

Tak to nějak vyšlo - podzimní knižní volba padla na dva romány z tematikou holocaustu. Moji deváťáci mají přečíst válečný román, a tak jsem s nimi chtěla "držet basu". 
Vrátila jsem se ke klasice a sáhla také po knížce relativně nedávno vydané (v češtině 2008).




Remarquova Jiskra života je opravdu síla. Sice je to příběh smyšlený, ale postavený na tak reálných základech, až běhá mráz po zádech. Čekala jsem hodně, ale tohle byla opravdu jedna z nejdrsnějších knížek, kterou jsem kdy četla. 
Příběh se odehrává v koncentračním táboře, do něhož jsou umísťováni nemocní a práceneschopní vězni - kostry. Jaro 1945 a blížící se konec války, který vězni "cítí ve vzduchu", dělá z nacistů ještě více bezcitné bestie a z vězňů doslova lovnou zvěř. Zlikvidovat živé kostry je tak snadné... 
Jeden z hlavních hrdinů "509" raději nemá jméno, nechce být jmenován, nechce si připouštět jedinou vzpomínku na život před táborem, jedinou myšlenku, která by ho dostala mimo život v táboře. Přesto je znenadání zažehnuta jiskřička - naděje, života. Jiskra vůle žít. 
Jestli jsem měla kdy nějakou představu o nacistických zrůdnostech, pak ji tato knížka umocnila, možná i překonala. 



Chlapec v pruhovaném pyžamu je příběh psaný pohledem devítiletého německého kluka. Tomu odpovídá nejen slovní zásoba a větná skladba, ale i naivní pohled na svět. Jako čtenář (ačkoli je předpokládáným čtenářem asi dospívající, ne dospělý - devítileté dítě doufám ne) jsem na tuto autorovu taktiku rychle přistoupila, a tak děj ubíhal tak nějak nenápadně - naivníma očima malého kluka sledujeme to, co pozoruje Bruno, kterého vytrhli z jeho příjemného světa v Berlíně, od jeho kamarádů, z jeho oblíbeného domova. Sledujeme, co se děje u drátů, které oddělují koncentrační tábor od zbytku světa, a koho tam Bruno vlastně potká. 
A tak můžeme jen trnout, co se stane, když si nevědoucí, situací zmatený a naivní Bruno oblékne stejné pruhované pyžamo, jako má jeho nový kamarád Šmuel. 
Neprozradím, protože mi opravdu zatrnulo... Ačkoli to v průběhu čtení tak nevypadalo, byl to nakonec silný čtenářský zážitek. Kontrast mezi jednoduchým, až naivním vyprávěním a silou závěrečných stánek je vskutku geniální. Nevěříte a nevíte, kde je vlastně dobro a kde zlo. Závěr donutí přemýšlet nad celým příběhem - nad dobrem a zlem, nad manipulací, výchovou, přátelstvím a osamocením, životem a smrtí.

Obě knížky se ve mně nechaly silnou stopu.



neděle 18. února 2018

Než začne jaro...

... chtěla bych jeden den strávit sama doma,
úplně sama, 
nikým a ničím nerušena, 
v pohodlném křesle,
s knížkou v ruce... 

Asi se to nepodaří, ale představa je to pěkná :)
 






Zdroj všech obrázků: Pinterest

sobota 10. února 2018

Do hor

Na část jarních prázdnin jsme zase vyjeli do hor. Byly plánované, ale přišly v nejlepší možnou chvíli. 




Odpočinek, minimum starostí, blízkost rodiny, báječné přátele, spoustu legrace, sněhu, lyžování, dobrého jídla, vína, čtení a karetních her jsme potřebovali jako sůl. 



Tak letos po třech letech změna jen v místě - tentokrát jsme zamířili do Krkonoš, na Benecko, do hotelu, ve kterém jsme strávili tak pěknou letní dovolenou.
Benecko je příjemný rodinný areál i v zimě. Sjezdovky tu jsou nejrůznější - pro malé začínající lyžaře i pro milovníky těch černých. My většinou jezdili na sedačkové lanovce, pod níž vedla červená a kousek opodál byla k dispozici i černá (tam to bavilo hlavně Fílu). 




Nelinka s námi v pohodě sjede celou červenou, ničeho se nebojí, vymete každou zajížďku do lesíka, jen aby vyzkoušela nový "hup", sjede si každý skokánek. Když spadne, moc to neřeší, prostě se zvedne a jede dál. Po sjezdovce dolů si zpívá. Je houževnatá, nebojácná a lyže ji baví. A to ještě více, když může sjíždět společně s kamarádem D. :) 



Fíla má rád rychlost, sjíždí si svahy dle svého rychlého tempa, ale naštestí začal dbát i na techniku a pěkně vykresluje oblouky. Vydrží na svahu klidně celý den. 


Měli jsme letos obrovské štěstí na počasí - slunce svítilo každý den, obloha azuro a jen v sobotu se přehnalo pár nepříjemných sněhových přeháněk. V úterý se nám ani nechtělo domů, protože takové hory jsme už dlouho nezažili. A navíc ta viditelnost - něco pro mou kopečkovou duši. 


  
A závěrečné odpoledne jsme věnovali výšlapu na horu Žalý k rozhledně a útulné horské resturaci (svařáček, kafíčko, polívčička, rozpálená pec...). Ovšem nejlepší tečkou za celým krkonošským pobytem byl dvoukilometrový sjezd na saních, pekáčích a kluzácích po sáňkařské dráze přímo od rozhledny. Kdy naposledy jsem zažila takový adrenalin a nekonečný smích, už si ani nepamatuju. To prostě nemělo chybu! A myslím, že mi všichni účastníci dají za pravdu - děti byly nadšené a my dospěláci se vyblbli jako malí, že Luci? ;)




Bylo to krásné, bylo to veselé a nějak brzy to skončilo! Tak zase za rok, přátelé!

pátek 9. února 2018

Když rok nezačne dobře...

... je třeba se z toho rychle oklepat, napřímit se a pokračovat.



V lednu toho bylo totiž nějak příliš. Přiliš negativních věcí na jednu, byť rozvětvenou, rodinu. Sedlo si to na nás jako tlustá deka. Jako by nestačilo jedno, musí se toho nahromadit tolik najednou.
- úmrtí
- vážná nemoc
- náročná operace
- nemocné dítě
- a moje vážná dopravní nehoda

A k tomu starosti v práci - končíčí pololetí, tisíce dotazů od studentů a rodičů, a navíc úrazy dětí mých kolegyň, takže paragrafy... suplování...  

A navíc výsledek prezidentské volby, který mě srazil totálně...

Špatně se mi to všechno zpracovávalo, těžko jsem spala, nechtělo se mi mezi lidi. Poprvé jsem si vzala prášky na spaní. 
Děkuju všem svým blízkým, kteří mě podrželi. Člověk musí být oklopen dobrými lidmi, aby vše ustál, někdy na vše prostě sám nestačí.
Můj manžel je prostě držák a stabilita ve všech náročných situacích, vím, že je tu pro mě a spoustu mých starostí převezme na svá bedra. Moji rodiče prostě vždy otevřou náruč a pofoukají bolístky a já vím, že můžu kdykoli přijít, že u nich najdu podporu i útěchu, u taťky navíc racionální přístup a zhodnocení situace. 
A moje milé kamarádky, které mě vyslechly, nechaly vypovídat, vyjádřily účast, pochopily, že sdílená starost je poloviční starost. Moc ti, Hani, Pavli, Andrejko i Evi, děkuju. Věřím, že se poznáte ;) 
Ještě jednou moc děkuju a děkuju, že vás mám.

Naštěstí už je leden pryč... Doufám, že s novým pololetím pro nás začne i příznivější období.

Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...