sobota 30. prosince 2017

Z mojí knihovny

Baví mě číst si. Ne že bych si mohla dopřát takový luxus a vyšetřit si dvě tři hodinky na klidné nerušené čtení jako kdysi dávno, ale snažím se udržet oči a přečíst pár kapitol (nebo alespoň jednu) každý večer. Zážitek z čtení není sice maximální, ale už jsem se zhruba s tou půlhodinkou smířila a jsem za ni vděčná. Takže do pár příspěvků si teď zapíšu "svůj čtenářský deník". Třeba budu někoho inspirovat.

Ruta Sepetysová: "V šedých tónech" 

Zakli mě v noční košili. Tak začíná příběh patnáctileté, výtvarně nadané Liny. Lina je Litevka a nežije zrovna ve správné zemi ve správný čas. Dva diktátoři, jedno monstrum větší než druhé, si mezi sebe právě dělí Evropu. Píše se rok 1941. Litvu ukořistil Stalin a postupně se zbavuje všech svých skutečných i domnělých odpůrců. Jedním z nich je i Linin otec, toho už dávno sovětská tajná policie zatkla, teď si přišla i pro jeho manželku a děti - Linu a malého Jonase. 
Ti jsou deportování do pracovních táborů až na Sibiř. Cesta tam je dlouhá a plná smrti. V táborech v nelidských podmínkách spolu s dalšími tisíci vězni živoří a pracují. Každý se snaží přežít, každému jde o ždibek jídla, každý se snaží urvat si pro sebe další den. Charaktery jednotlivých postav se ukazují v plném světle. V místě zloby, krutosti, mučení a ponižování se Lina zamiluje. Láska, její vzpomínky a hlavně její kresby, které, jak doufá, se dostanou k jejímu otci a ten je nakonec zachrání, jí pomáhají přežít, protože... mráz, hlad, smrt... mráz, hlad, smrt... a tak pořád dokola.
Knížka je to drsná, syrová, příběh je literárně dobře zpracovaný. Jen výstavba mi přišla trochu nevyvážená - dlouhý rozjezd, silná krize, ale pak prudký sešup ke konci. A navíc ten byl pro mě až příliš happyendový...
Ale každopádně je dobře, že se takovéto příběhy stále píšou, stále čtou - jen ať se o tom, co se dělo, stále ví. Ať se nezapomíná...


A Ruta Sepetysová ještě jednou: "Sůl moře"

Na Databázi knih má tento román o procento méně než V šedých tónech. Ale mě jako čtenáře oslovil více:
Tématem - o lodi Wilhelm Gustloff jsem přetím nikdy neslyšela, proto bylo pro mě nové, objevné, poutavé. Příběh je zasazen do posledního válečného roku, do doby, kdy se tisíce uprchlíků z Východního Pruska snaží dostat na loď, která slibuje spásu před rychle postupující Rudou armádou. A ten, kdo může, se snaží evakuovat na německé území. Děj vychází ze skutečných událostí, o to více je tragičtější.
Kompozicí - skládání celkového příběhu z malých střípků - rychlé střídání vypravěčů, jejichž osudy se nejprve zlehka dotknou, pak spojí, až splynou úplně. Autorka moc dobře pracuje s gradací, s napětím. Nedá vám vydechnout. I když zase ten happy end ... mám s ním u takovýchto románů trošku problém.
Postavami - každý ze čtyř mladých lidí (Litevka - zdravotní sestra Joana, Polka - mladičká Emilia, Prus - vzdělaný Florian, Němec - Hitlerovi a řísi plně oddaný Alfred) si nese nějaké tajemství z minulosti, a protože je čtenář vržen přímo do děje, musí jejich životní příběh teprve postupně odkrývat. Je třeba se zprvu hodně soustředit, ale najednou to všechno nějak do sebe zaklapne a už se to čte samo. Naznačit příběh by znamenalo spoilerovat, a co když byste si to někdo přece jenom chtěl přečít... Takže my nesmíme ani naznačovat... Ale doporučuju.


PS: Ke konci roku jsem se vrátila k starému rozvržení blogu, stejně se v tomto obyčejném formátu cítím nejlépe :)

2 komentáře:

  1. Sul more mam na seznamu uz nejakou dobu. Ted jsem na ni zvedava jeste vic :). Dik!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak doufám,že se pak podělíš o zážitek ;)

    OdpovědětVymazat

Velmi ráda si přečtu vaše komentáře. Děkuji :)

Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...