čtvrtek 13. července 2017

V pralese - den 6.

Šestý den naší dovolené utíkáme do přírody. Děti nalákáme na prales a na hledání pokladu (ten nakonec najdou jen v batohu). 
To, že plánujeme zdolat druhou nejvyšší horu česé části Šumavy, jim zatím neprozrazujeme... 

Boubín je od Lipna hodinku jízdy, vyrážíme na cestu dost pozdě, ale tentokrát nabalení svačinami, svačinkami, mlsotami a dobrůtkami. Riskujeme výšlap bez pláštěnek, budeme věřit radaru.

Parkujeme na vyhrazeném parkovišti za vesničkou Zátoň a vyrážíme na cestu po zelené turistické značce směrem k Boubínskému jezírku. V dáli je vidět hora Boubín... Trasa vede proti proudu Kaplického potoka, míjíme informační středisko Národního parku Šumava Idina pila - uvnitř je expozice věnovaná Boubínskému pralesu. Bylo otevřeno, ale, ani nevím proč, dovnitř nejdeme. Táhne nás ten krásný čistý vzduch.



Turistů je tu málo, svačíme na břehu jezírka, fotíme, pozorujeme rybky a hmyz kolem jezera. 



A pak už můj drahý muž volí trasu - prudce do kopce po zelené turistické značce podél oplocené části Boubínského pralesa (Mně se to nějak nezdá, ale dám na něj). Na vrchol to má být 6 km, a tak tajně doufám, že to nebude jen stoupání. 


Přes plot nakukujeme do pralesa - je to nejcennější část pralesa o rozloze 47 ha. Je oplocena nejen kvůli lidem, ale také kvůli zvěři, která by narušovala přirozený rytmus vegetace. V pralese jsou vidět obrovské smrky, jedle a buky - prý staré 250-400 let. Je to část zcela bezzásahová se zákazem vstupu. Celý les kolem Boubína nabízí scenérie, které jsem nikde jinde neviděla...

Po cestě zase svačíme a schováváme se pod korunami stromů před pidi přeháněčkou (naštěstí). 





Fascinují mě především malé stromky, které vyrůstají na tlejících kmenech.



Po několika kilometrech přicházíme k "loveckému zámečku" - původní z roku 1902 už samozřejmě nestojí, je zde pěkný dřevný srub, který se prý dá i pronajmout.



Děti statečně vykračují, teď se jde po upravené rovinaté cestě, metry přibývají...

Na modré turistické, která už vede přímo na vrchol, nacházíme kamenné mohylky. Taková přírodní stavebnice - něco pro naše děti. Oba tu zanechají také svoji stavbu. Ani je nemůžeme dostat od práce, a tak slibujeme, že na cestě zpět se opět zastavíme.  







To už nám moc nezbývá... vylezeme poslední strmé stoupání a už jsme na vrcholku - u dřevěné rozhledny. Hora Boubín měří 1362 m, ale s rozhlednou, která je vysoká 21 metrů, předčí i Plechý. Je tu krásně.



Vylezeme na horu, pokocháme se, dole doplníme energii a přemýšlíme, kterou cestou zpět. 




Buď se vrátíme zpátky po modré a napojíme se opět na zelenou podél oplocené části pralesa (trasa, která je doporučovaná v průvodci a kterou jsem původně plánovala vydat se já), nebo se vypravíme po žluté do Kubovy Huti (kratší o 2 km), kde se pokusíme stihnout vlak zpět do Zátoně. Času ale moc nezbývá, a než bychom letěli jako o závod, raději se v poklidu vrátíme zpět na parkoviště. 



Cesta je to krásná, zpíváme si, aby nám rychleji utíkala. Dolů z Boubína už nepotkáme ani jednoho turistu... není se co divit, blíží se k sedmé večerní, zpět u jezírka jsme až v půl osmé.

Strávili jsme v Boubínském pralese celý den, ušli 14,5 km (Neli neremcala, zpátky ani nechtěla vzít, prý už je velká holka a "ne žádné mimino". S Fildou se navzájem povzbuzovali a podporovali, on jí nabízel ruku, že jí povede - gentleman), vzájemně se neuvěřitelně užili a prožili tak další přenádherný den. 
 
Fotky zdaleka nezachytí tu atmosféru, tu náladu, tu vůni, to světlo a stíny...
Ale i tak děkuji, že jste šli dnes se mnou.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi ráda si přečtu vaše komentáře. Děkuji :)

Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...