úterý 25. července 2017

Dunkirk

Ten pocit už jsem dlouho nezažila. 
Napětí od první do poslední minuty, takové napětí, které skoro nedovolilo dýchat. 




Neobvyklá časoprostorová kompozice 
- střídání časových rovin jednoho dne, jednoho týdne, jedné hodiny,
- střídání prostoru na souši, ve vodě, ve vzduchu.
Kompozice, která se ve finále slije v jedno.
A vše do sebe zaklapne.
 
Jedna velká válečná scéna, která trvá sto minut.
Rychlé střihy. 
Skvělá kamera, neotřelé záběry, různé pohledy a úhly.
Intenzivní hudba, která tvoří podstatnou část zážitku.
Minimum dialogů.
Uvěřitelné herecké výkony.
Skvělé oči Toma Hardyho.



Žádná přeslazenost.
Žádná krev...
Odhodlání, statečnost, vlastenectví.
A dojetí.

Boj o domov, boj o záchranu, boj o život.

Nic jiného totiž není důležité.

 



Skvělá filmařina, kde postavy samotné mnoho prostoru nedostanou, ale pro jednotlivce tu paradoxně stejně vlastně není místo, jde totiž o záchranu stovek tisíců britských a francouzských vojáků z francouzského přístavu Dunkerque na jaře 1940.


Jeden z nejpůsobivějších filmů, které jsem kdy viděla. 
Takový, který zůstane v hlavě na dlouho...




PS: Doporučuju zajít si do kina - na obrazovku se scény prostě nemůžou vejít.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Velmi ráda si přečtu vaše komentáře. Děkuji :)

Z Valečova na Krásnou vyhlídku

Toho červencového dne bylo vedro k zalknutí. Zpocená jsem byla už od božího rána. Vzduch se nehýbal, jen se tak tetelil a všude bylo sucho, ...