sobota 30. prosince 2017

Z mojí knihovny

Baví mě číst si. Ne že bych si mohla dopřát takový luxus a vyšetřit si dvě tři hodinky na klidné nerušené čtení jako kdysi dávno, ale snažím se udržet oči a přečíst pár kapitol (nebo alespoň jednu) každý večer. Zážitek z čtení není sice maximální, ale už jsem se zhruba s tou půlhodinkou smířila a jsem za ni vděčná. Takže do pár příspěvků si teď zapíšu "svůj čtenářský deník". Třeba budu někoho inspirovat.

Ruta Sepetysová: "V šedých tónech" 

Zakli mě v noční košili. Tak začíná příběh patnáctileté, výtvarně nadané Liny. Lina je Litevka a nežije zrovna ve správné zemi ve správný čas. Dva diktátoři, jedno monstrum větší než druhé, si mezi sebe právě dělí Evropu. Píše se rok 1941. Litvu ukořistil Stalin a postupně se zbavuje všech svých skutečných i domnělých odpůrců. Jedním z nich je i Linin otec, toho už dávno sovětská tajná policie zatkla, teď si přišla i pro jeho manželku a děti - Linu a malého Jonase. 
Ti jsou deportování do pracovních táborů až na Sibiř. Cesta tam je dlouhá a plná smrti. V táborech v nelidských podmínkách spolu s dalšími tisíci vězni živoří a pracují. Každý se snaží přežít, každému jde o ždibek jídla, každý se snaží urvat si pro sebe další den. Charaktery jednotlivých postav se ukazují v plném světle. V místě zloby, krutosti, mučení a ponižování se Lina zamiluje. Láska, její vzpomínky a hlavně její kresby, které, jak doufá, se dostanou k jejímu otci a ten je nakonec zachrání, jí pomáhají přežít, protože... mráz, hlad, smrt... mráz, hlad, smrt... a tak pořád dokola.
Knížka je to drsná, syrová, příběh je literárně dobře zpracovaný. Jen výstavba mi přišla trochu nevyvážená - dlouhý rozjezd, silná krize, ale pak prudký sešup ke konci. A navíc ten byl pro mě až příliš happyendový...
Ale každopádně je dobře, že se takovéto příběhy stále píšou, stále čtou - jen ať se o tom, co se dělo, stále ví. Ať se nezapomíná...


A Ruta Sepetysová ještě jednou: "Sůl moře"

Na Databázi knih má tento román o procento méně než V šedých tónech. Ale mě jako čtenáře oslovil více:
Tématem - o lodi Wilhelm Gustloff jsem přetím nikdy neslyšela, proto bylo pro mě nové, objevné, poutavé. Příběh je zasazen do posledního válečného roku, do doby, kdy se tisíce uprchlíků z Východního Pruska snaží dostat na loď, která slibuje spásu před rychle postupující Rudou armádou. A ten, kdo může, se snaží evakuovat na německé území. Děj vychází ze skutečných událostí, o to více je tragičtější.
Kompozicí - skládání celkového příběhu z malých střípků - rychlé střídání vypravěčů, jejichž osudy se nejprve zlehka dotknou, pak spojí, až splynou úplně. Autorka moc dobře pracuje s gradací, s napětím. Nedá vám vydechnout. I když zase ten happy end ... mám s ním u takovýchto románů trošku problém.
Postavami - každý ze čtyř mladých lidí (Litevka - zdravotní sestra Joana, Polka - mladičká Emilia, Prus - vzdělaný Florian, Němec - Hitlerovi a řísi plně oddaný Alfred) si nese nějaké tajemství z minulosti, a protože je čtenář vržen přímo do děje, musí jejich životní příběh teprve postupně odkrývat. Je třeba se zprvu hodně soustředit, ale najednou to všechno nějak do sebe zaklapne a už se to čte samo. Naznačit příběh by znamenalo spoilerovat, a co když byste si to někdo přece jenom chtěl přečít... Takže my nesmíme ani naznačovat... Ale doporučuju.


PS: Ke konci roku jsem se vrátila k starému rozvržení blogu, stejně se v tomto obyčejném formátu cítím nejlépe :)

úterý 26. prosince 2017

Naše Vánoce

Advent byl krásný.
 To chystání, připravování, pečení, zdobení, nakupování, balení...
Ty jarmarky, besídky, večírky s kolegy a setkávání s přáteli...
To zdobení adventní věnců, rozsvěcení stromečků, návštěva Barborky, Mikulášské a čertovské zábavy...
Ty svařáky, punče, domácí likéry...
 Ta světýlka, svíčky, vůně... 




O adventu jsme doma otevřeli dveře bílé Barborce, která děti trochu vymrskala březovou větvičkou, ale nechala jim i pár dobrot. 


Zvládli čertovskou akci u nás ve městě. 


Zabalili jsme pár hraček pro děti, které to nemají v životě tak jednoduché, v rámci akce "Krabice od bot". Balíků se sešlo ve sběrném centru opravdu požehnaně.
 


Prošli jsme se jarmarkem a vypustili balónek s přáním pro Ježíška. 
Chumelilo ostošest a mě už ani svařák nezahřál (musím si pořídit pořádné boty...). 



Navštívili spoustu vánočních besídek a vystoupení našich dětí. 
A také jeden krásný adventní koncert pěveckého sboru. 

Pozvali jsme milé přátele na předvánoční návštěvu (díky Evi, díky Luci). 

Prostě bylo to moc fajn!


Přiznávám, že v prosinci prací příliš nežiju, učím, ale nepřeháním to (neopravené slohovky jsem nosila domů a zase zpět do školy 14 dnů...). 

Myšlenky mám totiž jinde. 
A letos to bylo opravdu hodně nabité.  
 Naštěstí měl pan ředitel rozum a dal nám volno už od 15. prosince, 
a tak jsem měla na vše dost času a klidu. 
Poslední týden před Vánoci, kdy moje děti chodily ještě do školy, jsme si vážně užili. Navštívila jsem s nimi všechny jejich kroužky, brala je brzy domů. 
Strávila jsem pěkné dopoledne s babi a dědou.
Nakoupila a nachystala jsem vše potřebné. 
A hlavně se mi podařilo splnit mé předsevzetí a úplně jsem se vyhnula jakémukoli nákupnímu centru, o děsivé panice a dopravním kolapsu jsem tak slyšela naštěstí jen v rádiu...


Vánoce přišly polehoučku, sice s velkým oteplením, takže všechen sníh během jediného dne utekl, o to ale klidněji a svátečněji. 


23. prosince jsme v nedalekém kostelíčku společně zazpívali s místními vánoční koledy a pak se pěšky prošli domů. 



Štědrý den byl vážně klidný, 
s koledami, 
s pohádkami, 
s procházkou,  


s prskavkami,


s cukrovím, 



s bramborovým salátem a kaprem,


dokonce i větvičky třešně (barborky) nám nakonec vykvetly


a lodičky se nepotopily.


A večer z dárků ... radost převeliká! 


Děkujeme, Ježíšku! 

Hezké Vánoce všem!  
A děkuju moc za Vaši návštěvu, moc si toho vážím! 

úterý 19. prosince 2017

Cukroví s láskou

Letos jsem se překonala a nachystali jsme 8 druhů cukroví.
 Každý rok peču svoje stálice - perníčky, linecké, vanilkové rohlíčky. 
A každý rok přidám nějakou novinku - letos tmavé ořechy, brabantské dortíčky, citronové sušenky, kokosová srdíčka a nepečené mandlové myšky.


Pro každého něco - Nelinka má ráda linecké, Fíla ořechy (vždy ty babiččiny vyjídá), manžel kokosky a já vanilkové rohlíčky, bez kterých by to prostě nebylo ono. 
Letos jsem zjistila, že peču podobné druhy jako moje mamka.
Sice podle jiných receptů, ale léty prověřená klasika už se mi prostě dostala pod kůži.
Asi stárnu a vracím se k již osvědčenému.


Cukroví peču klasické - z hladké bílé mouky, z nezdravého bílého cukru, z másla. Ale pěču ho s láskou a radostí. A tak si myslím, že nemůže nikomu uškodit.


Nechválím se často, ale letos musím, letos se to cukroví totiž obzvláště povedlo, je křehké, nadýchané, na jazyku se jen rozpouští. Povedlo se všechno.

Základem úspěchu je: 
1) použít do těsta především máslo (případně 3:1 - máslo:rostlinný tuk)
2) použít do těsta domácí vajíčka
3) nechat těsto odležet v ledničce, klidně i několik dní 
4) zapojit do pečení, slepování a zdobení děti
5) péci, jak už jsem psala, s láskou a péčí.



Každoročně "vyhrávám" nepsanou rodinnou soutěž o nejlepší vanilkové rohlíčky. Ty jsou prostě jako sen.
A tak se podělím o recept: 

420g hladké mouky, 310g másla, 180g mletých vlašských ořechů, 150g krupicového cukru, 2 žloutky, vanilinový cukr a moučkový cukr na obalení. 

Smícháním všech přísad zaděláme těsto, které necháme alespoň den v ledničce odležet. Pak vyválíme váleček, z něhož odkrajujeme stejné kousky a tvarujeme rohlíčky (ne moc špičaté). Pečeme pomalu v předehřáté troubě. Vlažné pak obalujeme ve směsi moučkového a vanilinového cukru.  


Nepečené myšky z mandlového těsta si uplácaly děti samy. 
Těsto je jako modelína. 

150g mandlí zbavených slupky, 150g moučkového cukru, 1 bílek, kuličky celého pepře (na oči), párátka (na ocásek), plátky mandlí (na ouška). 

Mandle najemno nastrouháme (nebo nameleme), moučkový cukr přesejeme přes sítko, aby se nedělaly hrudky, bílek přidáváme po částech (někdy není potřeba celý). Těsto musí být vláčné. Tvarujeme tělíčka myšek a dozdobíme.  
 




Aby se mi cukroví někam "nerozuteklo" a všechny druhy zbyly i na ty, kterým chci dát ochutnat, nachystala jsem si už krabičky (i s víčkem).  
Ty raději schovám na bezpečné místo. 
A ostatní už dám "k dispozici", dokud je na něj chuť. 


Krabičky jsem dozdobila kolečkem s razítkem od Aladina a usušenou hvězdičkou z kůry pomeranče. 
Jako řekla bych, že to vypadá vážně pěkně :) 


Cukroví k Vánocům patří, tak si ho užijme :)

pátek 8. prosince 2017

Na Pražském hradě

Hrad je moje srdeční záležitost, ostatně jako celá historická Praha. 
Když se procházím těmi všemi uličkami, je mi dobře na duši. 
Nikdy se mi nic z toho neomrzí. 
Deset let jsem chodila Prahou sem a tam
 a za deset let se mi vše krásné vrylo pod kůži i do srdce.  
Pozoruju, poslouchám, nasávám pražskou vůni. 

Jen těch turistů je víc a víc. 
A je jich už tak moc, že jsem se chvíli cítila jako cizinec ve své vlastní zemi.

Naví mě pořád rozčilují bezpečnostní kontroly při vstupu do areálu Hradu. 

Včera jsem vzala jednu svou třídu na Hrad. 
(Naštěstí měli policisté pochopení a na mou zdvořilou žádost nás vzali vedlejším vstupem mimo šílenou frontu.)
 
Lepší počasí jsme si nemohli přát. 
Chladno, ale překrásně. 
Slunce, modrá obloha.
Katedrála zářila jako největší klenot a slunce uvnitř tvořilo úžasná barevná kouzla.
A moji osmáci byli skvělí. 
Moc jsme si to užili. 





 Asi nikdy jsem tu nezažila takovou nádheru nízkého zimního slunce.



Na hradním nádvoří za katedrálou jsou vánoční trhy, ceny nekomentuju, chápu je. Kdo nechce, nekoupí, kdo může a chce, koupí si... 



 Školní skupiny mají na Hradě úžasné vstupné - 150 Kč pro celou třídu. 
A za tu cenu jsme byli v katedrále, ve Starém královském paláci, na výstavě Příběh Pražského hradu, ve Zlaté uličce... 

Všude narváno, ale všude krásně! 
(A ty cizí turisty je třeba prostě nevnímat a zcela si je odmyslet...) 

Krásný druhý adventní víkend! 
Ať v Praze nebo kdekoli jinde :)


pátek 1. prosince 2017

1. prosince

Prvního prosince ráno se u nás objeví adventní kalendář. 
Děti vědí, že ho chystá maminka. Letos se dokonce spolupodílely na jeho výrobě - nazdobily si vánoční pytlíčky. 




Co do nich ale maminka nachystá, už je překvapením. 
Jeden rok to byla plastová zvířátka z celého světa, 
další rok malé drobnůstky (z nichž jsem ale už vážně vyléčená). 
Letos je adventní kalendář zážitkový.
Děti najdou každý den v pytlíčku jednu kartičku s nějakým adventním úkolem. 
Použila jsem první osobu plurálu, abychom se do "plnění" zapojili celá rodina. 



Adventní kalendář máme stejný už třetí rok
Dětem ho tatínek vyrobil (po menším nátlaku - tenkrát to stihnul tipťop) z použitých palubek. Poprvé jsme vychytali mouchy (stromeček se trochu klátil), ale letos už je vlastně perfektní (stabilně stojící). 







Jak budou pytlíčky ubývat a naopak budou přibývat vánoční přání a pohlednice, bude se proměňovat i náš stromeček. 
Pytlíčky nahradí pohledy. 

Takže, přejeme vám překrásné předvánoční dny! 



Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...