úterý 29. března 2016

Velikonoční

Letos jsem Velikonoce prožívala tak nějak jinak...
Myslím, že víc duchovně. 
Hodně jsem si s dětmi povídali o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. 
Četli jsme si biblické příběhy. 



Možná až letos jsem si vědomila, jak mají Velikonoce, ač svátky pohyblivé, vlastně mnohem pevnější řád než Vánoce. A jak důležité pro mě vlastně je, aby si ten řád osvojily i naše děti. Aby věděly, že Velikonoce nejsou jen o vajíčkách a čokoládě, ale aby se dakázaly zastavit a přemýšlet o tom zázraku, který se stal.

Na Zelený čtvrtek jsme snídali jidášky s medem, aby nás včeličky nepoštípaly. Obědvali jídlo do zelena - alespoň se špenátem.

Na Velký pátek jsme se postili, nejedli maso, nepili alkohol a snažili se vyhnout všem pamlskům. Vyrazili jsme do skal hledat poklady. 
 
Na Bílou sobotu jsme tradice trochu porušili, protože jsme v rodinném kruhu oslavili sestřiny narozeniny. Večer jsem pekla beránka, zdobili jsme perníčky a chystali na neděli.





Na Boží hod velikonoční jsem chystala slavnostní oběd, vše nazdobila a připravila dětem nové oblečení, aby je beránek nepokakal
Připomínali jsme si z mrtvýchvstání. 
 Byli jsme venku dýchat jarní vzduch. Barvili vajíčka, pletli pomlázky.

     
A na Velikonoční pondělí samozřejmě vyrazili do vsi na koledu. Velikonoční pomlázka má na vesnici stále své kouzlo. Vesnice ožije, lidé mají dveře dokořán, každý je všude vítán. Všichni jsou milí, přátelští a usměvaví. Vítají vás, povídají si, děti obdarují. 
A letošní slunečné počasí byl další bonus krásného dne. 



Tak teď už jaro snad nad zimou zvítětí co nevidět.

neděle 27. března 2016

Vajíčkové variace

Ráno se do toho slunce pořádně opřelo. 
Změna času mi dala a ještě dá zabrat, ale ty sluneční paprsky mi nalily energii do žil. 

Vajička jsem v cibulových slupkách nabarvila v sobotu večer, jsou krásná a dnes ráno byla vysloveně fotogenická. Úplné modelky!











 

pátek 25. března 2016

Na Velký pátek

Neprala jsem.
Nehýbali jsme hlínou.
Neprodali jsme ani nekoupili. 
Jen jsme obdarovali děti tím, že jsme jim schovali poklad.
Na Velký pátek se přece otevírají skály, které vydávají své poklady.
Po střídmém obědě, samozřejmě bez masa, jsme vyrazili do skal.
Máme je vlastně co by kamenem dohodil.
Překvapilo nás, kolik hledačů pokladů jsme i přes něpřízeň počasí ve skalách potkali.
Zmokli jsme, ale poklad jsme našli.
Pěkně jsme se prošli (i když já jsem to kvůli rýmě sotva ufuněla), užili si s kamarády i pořádně zmokli.... 
Nevadí.
Jediné, co jsem téměř obrečela, byla zapomenutá SD karta do foťáku, ach jo, výlet bude bez pořádných fotek...
Páni zákonodárci, děkujeme za nový státní svátek, jsme rádi za každý společný den.
A dnes jsme si ho užili. 



čtvrtek 24. března 2016

Na Zelený čtvrtek

... mě přepadla lenora...
Ještě ráno jsem se věřila, že uklidím, vyperu, nažehlím, napeču, nazdobím a navoním...
Plna energie jsem nahnala děti do gruntovního úklidu pokojíčku, rozhodnutá, jak do půlhodinky zvládneme přebrat a srovnat hračky, převléknout postele, vytřít a umýt okna. Pomáhaly seč mohly - jenže z relativního pořádku se rázem stal šílený nepořádek a nám se podařilo jen svléknout povlečení a vyhodit peřiny na vzduch...
V tu chvíli mi došla energie - říkám dětem, že "maminka se vybila". Ale totálně. 
Rýma a kašel, které mě trápí už od pondělí, zaútočily tak silně, že jsem jen kýchala, smrkala, kašlala, a tak abych se nezhroutila úplně, zavřela jsem dveře do pokojíku a ...
.... s radostí přivítala nečekanáné zavolání kamarádky, že se staví na nečekanou návštěvu (navíc přivezla i dortíky, takže pečení se nekonalo).
.... s výskotem jsem uvítala nabídnutý oběd od maminky (samozřejmě zelený, špenátový)
..... místo plnánovaného pečení velikonočních perníčků ulehla na gauč a poslouchala pohádky čtené mým prvňáčkem (už mu to vážně krásně jde). 
.... poslala děti s tatínkem ven a do šesti večer, než jsem usedla k práci u počítače, si hodinu zachumlaná v posteli četla (usrkávajíc zázvorový čaj). 

Ano, i tak se dá strávit Zelený čtvrtek.... 

neděle 13. března 2016

Na svatého Řehoře, líný sedlák, který neoře...

Neorali jsme. 
Ale vylezli jsme konečně na celé dny ven. 
Po třech týdnech jsem měla konečně celý volný víkend, žádná práce. 
Jen čas na děti, na vaření, na zahrádku, na stromy, večer na film v TV. 
Vzduch, plno kyslíku, slunce, modrá obloha, zpěv ptáků.
Naprostý relax. 
Dokonalé vyčištění hlavy. 
Nadělali jsme tolik práce, že tomu teď, v neděli večer, nemůžu ani uvěřit. 
Neorali jsme, ale líní jsme určitě nebyli.

 
V sobotu dopoledne - obecní brigáda, úklid společných prostor, za které mi bylo vždycky dosti stydno a nerada jsem kolem chodila.
Moc lidí se nesešlo, ale nálada byla skvělá a práce jsme nadělali jak za dlouhé roky ne. 
Plácek zarostlý vším možným, nepořádek v podobě železného šrotu, staré rozbité betonové skuže...
Všechno je pryč. 
Paráda.

 

V sobotu odpoledne - jsme venku vlastně téměř do tmy

Děti mají tváře červené, vyfoukané, nožičky uběhané. 
Jezdí na traktůrku, pomáhají. 
Babička napeče koláče a letos poprvé svačíme venku. 

Eli má neuvěřitelnou výdrž, mnohem větší než Íla, který pobíhá od činnosti k činnosti. Trpělivě ale řeže pilkou větvičky a cítí se u toho velmi dospěle. 
Vozíme dřevo, hrabeme zahradu, prořezáváme stromy. 


Uff, večer necítím ani ruce, ani nohy, ani záda, ale je mi blaženě.
A děti usnou do vteřinky spolu v jedné posteli....


V neděli ráno rychle vařím a pak už zase ven, zase do pozdního odpoledne. 
A zase hrabeme, stříháme, řežeme stromy a zdobíme. 

O nepovedeném cirkusu snad ani nebudu psát :) - děti měly slíbený cirkus, ale spletli jsme hodinu začátku - ve 13 hodin, kdy jsme dorazili, představení právě končilo :( Takže jsme viděli pouze závěrečnou děkovačku. Naštěstí to nesly statečně a nechaly se uchlácholit jahodovou zmrzlinou...


Zahrada je jak z klícky. 
I když práce máme ještě mraky, už jsme jakž takž připraveni na jaro. 
Trochu jara pak naaranžujeme i doma... 

A teď ještě nachystat vše na zítra, do pracovního procesu... 
A to už se mi moc nechce...

A jaký byl váš víkend?


pátek 11. března 2016

Byli jsme v kině

Do kina chodíme opravdu málo. Kde jsou ty časy, kdy jsme jako členové Filmového klubu chodili na filmový trhák do pražské Městské knihovny každé úterý... Měla jsem několik let úžasný přehled o světové kinematografii. 

Od doby, kdy jsme se stali rodiči, jsme návštěvu kina radikálně omezili - raději se podíváme na nějaký film z pohodlí domova. 

Ale tentokrát jsem škemrala a prosila, že tohle prostě v kině vidět musím!

Mám ráda Leonarda a moc dobře vím, že už to dávno není jen ten hezounek z Titaniku. Stále se na něj dobře kouká a stále se dá obdivovat jeho herecký um. 
Film Revenant - Zmrtvýchvstání jsme zhlédli ještě před předáváním Oskarů, takže teprve minulý týden mi spadl kámen z srdce. 


Fenomenální je ve filmu hlavně kamera - záběry na detaily, ale hlavně na krásné přírodní scenérie... někdy máte pocit, že chcete kameru předběhnout, vidět víc a rychleji, než vám kameraman (resp. režisér) dovolí. 
Také zvuk i hudba jsou působivé, strhující.  
A herecké výkony Leonarda a Toma Hardyho jsou fakt vynikající. 

Jen jsem trošku měla problém s příběhem. Ano, je to prý podle skutečné události, ale přesto se nemůžu ubránit dojmu, že Hollywood má jasně dané šablony, jimž není radno se vymykat... Aneb kde já už jsem to viděla?

- nenápadné schovávání se před pronásledovateli pod skalním převisem (že by třeba Vinnetou?)
- snové vzpomínky na milovanou ženu (že by třeba Gladiátor?)
- hrdinu, kterého přírodní živly ani horda nepřátel prostě nepokoří (že by třeba Patriot?)
- závěrečný souboj na život a na smrt mezi hlavními hrdiny, který vypadá tak vyrovně, ačkoli jeden z hrdinů je dobře najedený, odpočatý, nevymrzlý a druhý nejedl nic pořádného možná měsíc, koupal se v medvědím kožichu v ledové řece a spal v koňském těle, aby nezmrznul (že by spousta amerických filmů?)

Ale na mé kritické oko nehleďte a běžte do kina!
Je to napínavé, mrazivé, syrové. 
A je to zážitek!
A my s mužem si ho náramně užili.

pátek 4. března 2016

O pokoře


Taková malá páteční filozofická....

V poslední době se stále více a více ujišťuju v tom, že chápu pokoru jako jednu z největších ctností člověka. 

Jak důležitá je...
Pokora k druhým lidem.
Pokora k předkům.
Pokora k minulosti.
Pokora ke zdraví.
Pokora ke štěstí. 
Pokora k práci.
Pokora k přírodě.  


Utvrzuji se v tom, že výjimeční jsou především lidé, kteří dosáhli neuvěřitelného životního úspěchu tvrdou prací, sebeodříkáním a zároveň jsou ke svému úspěchu a ke své práci pokorní. 
Výjimeční jsou ale i "obyčejní" lidé, kteří jsou vyrovnaní a harmonii šíří kolem sebe. Jsou pokorní k ostatním a váží si jich. Nestěžují si, nenadávají, nešíří blbé nálady. A hlavně jsou pokorní k tomu, co mají. Práci, zdraví, bydlení.  
Takové teď vyhledávám a je mi s nimi dobře a s ostatními setkání minimalizuju na co nejmenší možnou úroveň.
A je mi mooooc dobře. :)

A které veleúspěšné pokorné si chci stále připomínat? 


Jaromíra Jágra, který říká: "Vždycky jsem říkal, že pokud chceš být dobrý hráč, musíš znát hokejovou historii. Musíš si vážit všech těch chlapů, kteří byli hvězdami, než vstoupíš do ligy. Měl jsme možnost se potkat téměř s každým z první desítky (bodování) a všechny je strašně obdivuju." 



Lékaře "Bez hranic" MUDr. Tomáše Šebka - jeho blog je zde a rozhovor s ním u Jana Krause tady.

A až si vzpomenu na další inspirativní, přidám si je do seznamu ;) 




Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...