úterý 30. června 2015

Jarní čtení

Miluju čtení. Nevím, jestli raději píšu nebo čtu, ale čtení asi o prsa vyhraje.

Odjakživa čtu všude. V posteli, v křesle, u stolu, na zemi, doma, na zahradě, ve škole, v knihovně, v tramvaji, v autobuse, v metru... 

Řadu let jsem střádala knížky - kupovala jsem je za všechny zbylé, ale často právě nezbylé peníze (pak už nebylo na nic dalšího). Řadu let se knížky kupily a stěhovaly se se mnou - po kolejích, po pronájmech, pak do krabic na půdu, některé do malinké knihovny, protože na větší nebylo v bytě zatím místo. 
Až loňské Vánoce konečně! Konečně mám krásnou velkou knihovnu a všechny knížky v ní mají své místo. Romány, povídky, poezie, slovníky, učebnice, naučná i populárně naučná, cestopisy, průvodce, kuchařky, ale i dětská krásná literatura. Miluju každou svou knížku, i tu, kterou jsem ještě nečetla. Knížky to je jako mor - nedá se jim odolat. Miluju knihkupectví i dobře zásobené e-shopy. Snadno se tam utrácí. O to více se pak se knihami kochám - listuji, přičichávám, hladím. 

A které kousky mě poslední dobou nadchly? 



Napsala jej žena, která se říká Jakuba Katalpa. Vlastním jménem Tereza Jandová. 

Okouzlil mě autorčin vypravěčský styl. "Oko kamery", které jakoby nezujatě a bez emocí snímá vše v prostoru. Přitom ale zároveň vlastně vyvolává silné emoce. Krátké kapitoly, často rychlý sled událostí přidávají příběhu na dynamice, nutí čtenáře číst dál. Je to silný příběh zdůrazňující, že opravdu nezáleží na tom, kdo je jaké národnosti, aby byl a priori dobrý, či špatný... Styl vyprávění, syrový jazyk a v naší literatuře neotřelý pohled na část historie česko-německých vztahů (nebo německo-českých?), to jsou přednosti tohoto románu.

Ofic. recenze zde: http://www.knihcentrum-revue.cz/recenze/jakuba-katalpa-nemci.aspx 


Pozdě, ale přece se ke mně dostala kniha Jiřího Šulce. Román, který v roce 2007 dostal Literární cenu Knižního klubu. Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha je doopravdy silný čtenářský zážitek! Vyvolává silné emoce, děj je neuvěřitelně precizně gradován, ovšem s nutnou závěrečnou katarzí, protože jinak by člověk nemohl ani spát. Autor opravdu mistrovsky vylíčil známý příběh... přesto napíná, stupňuje emoce, čtenáře nenechá na chvilku vydechnout, natož knihu odložit... Tak moc bych si přála happy end... Znovu a znovu, a po přečtení románu ještě víc, obdivuju statečnost parašutistů a atentátníků. Ano, toto by měla být povinná četba.




V češtině vyšla kniha už v roce 2008, ale také jsem se k ní dostala až nyní. Takže pro mnohé nic nového pod sluncem, pro mě ovšem objevné ledasco. Silný příběh, spisovatelův vypravěčský um a také informace o ženském světě v Afghánistánu. Něco jsem věděla, něco tušila, ale mnohé mě překvapilo. Čtivé, napínavé, poutavé... dlouho už jsem nečetla do 4 hodin ráno...
A závěrem jen: Ó díky, díky, že jsem se narodila v této části světa. 

Sovu láká moře...

Láká mě Německo...

Ráda bych se znovu podívala na sever Německa, na Rujánu. Je pravda, že se tam asi moc neohřejeme a dost vyfoukáme a v moři spíš vystydneme, ale i tak. Třeba tam zrovna bude i teplo a slunečno. Láká mě krásná příroda, písečné pláže, bílé mušličky, dlouhé procházky a mořský vzduch...




 A co dále? 
1) prohlédnout si město  Sassnitz a určitě zajet do Národního parku Jasmund, který je známý příkrými křídovými skalami, místy vysokými i přes 30 m
2) navštívit ostrov Hiddensee a projít pravé vřesoviště
3) podívat se na poloostrov Mönchgut a vykoupat se na ne tak přeplněných plážích
4) no a pak by se vidělo...




A tak jsem ještě pátrala, co se dá o Rujáně najít... 
Zajímavé informace a nějaké užitečné rady je možné najít zde: 

http://www.rujana.wz.cz/mista.htm

pondělí 29. června 2015

A je to tady!


Ano, Sova Palena se rozhodla založit si blog. Do nicku zašifrovala mnohé. 

Bude se tvářit, že všechno ví, všechno zná a všude byla. Bude radit, napovídat, předvádět, ukazovat, odkazovat, vymýšlet i přemýšlet..., ale hlavně se radovat z maličkostí. Vnímat svět kolem sebe, nasávat atmosféru, pozorovat, naslouchat, čichat... vnímat každou malou radost...

Ale hlavně si bude psát, protože psaní odjakživa miluje - deníky, deníčky, diáře, kroniky, zápisníčky a hlavně bloky... to je její. Má jich doma už pěknou krabici...
Sova Palena ale konečně pochopila, že moderní blogy fungujou možná i lépe než jejich papíroví kolegové.

A tak je tohle takový soví osobní blok, možná spíš bloček. 


Sova prostě ráda píše...

A to vše s přehledem a s lehkým nadhledem. 




Valečov

Nedělní procházka na hradě Valečov u obce Boseň . Skalní hrad a valečovské světničky, to je něco pro všechny děti, které mají rády přírodní...